HLAVNÍ   NABÍDKA
NOVINKY
PŘEHLED EPIZOD
FOTOARCHIV
ČLÁNKY A INTERVIEW
ZPRÁVY Z PRODUKCE
ÚVODNÍ STRANA
WEBMASTER - email

STÁHNĚTE SI...
eXtra video  
eXtra audio  
eXtra obrázky  

PRO POBAVENÍ
DISKUZNÍ KLUB
JAG-A-THON
SETKÁNÍ V LA


OSOBNÍ SETKÁNÍ S JAGem v LOS ANGELES



Pokud někdo z vás z jakéhokoliv důvodu nemůže, nebo nechce číst celý článek online, případně si ho chcete vytisknout, můžete si ho tady stáhnout v textovém formátu.

>> fotografie <<



Byla středa, 20. listopadu 2002, 10 hodin ráno a já společně s kamarádkou jsme vystoupily z autobusu na sluncem rozpáleném Sunset Boulevardu v Hollywoodu. Teploměr ukazoval 32 stupňů ve stínu, ale nám běhal mráz po zádech nadšením. Po několika e-mailech a telefonátech jsme totiž měly namířeno do produkční společnosti Bellisarius, která vyrábí náš oblíbený seriál JAG.

Budovu jsme našly bez problémů, protože ji zdobí už z dálky dobře viditelné logo Bellisarius. Jen jsme vešly, ihned jsme padly do rukou security, u kterých jsme sice byly nahlášené, nicméně kontrole dokladů jsme neunikly. Následně jsme dostaly několik instrukcí a vstupní návštěvnický pas a pak už hurá výtahem do 2. patra, které celé patří Donaldu Bellisariovi a jeho týmu.

Jakmile se dveře výtahu otevřely, věděly jsme ihned, že jsme tu správně. Přímo naproti výtahu byla na zdi ona dobře známá hnědá "deska" s logem Bellisarius. Opět se ozvalo ono mrazení v zádech, které asi ovládne každého fanouška, když se dostane přímo do kuchyně, kde se vaří jeho oblíbený seriál. A to jsme ještě ani zdaleka netušily, jak moc pod pokličku nahlédneme. Měly jsme samozřejmě instrukce, jaké číslo dveří hledat, ale když jsme se rozhlédly chodbou, nemohly jsme bez povšimnutí minout otevřené dverě úplně jiné kanceláře. Až mnohem později jsme zjistily, že v ní sedává Charles Holland, jeden z výkonných producentů a největších šéfů společnosti. V tuto chvíli tam sice nebyl, zato se ale na zdi vyjímal obrovský plakát Davida Jamese Elliotta s autogramem. Zrovna ve chvíli, kdy se nám podařilo zavřít ústa a chystaly jsme se nahlédnout do další kanceláře, vyšla z jiných dveří Harriet Margolis, ke které jsme měly původně namířeno.

Harriet je moc milá starší paní, která u Donalda Bellisaria pracuje už strašně dlouho a jejím úkolem je právě starost o fanoušky. To znamená, že k ní míří hlavně tuny dopisů, které musí přečíst a také spousty různých dárků, které později zdobí hlavně její kancelář. Mimochodem, není tam téměř k hnutí, protože u Bellisaria si fanoušků považují a jejich dárečky si schovávají. Ostatně jejich vztah k fanouškům ukazuje už sama skutečnost, že jsme tam vůbec mohly přijít.

Po krátkém představení jsme tedy usedly v její kanceláři. Ne na dlouho, protože vzápětí jsme vyskočily a začaly si prohlížet všechny ty úžasné věci, kterými byla její kancelář nacpaná k prasknutí. Přesně takhle jsem si vždycky představovala kancelář produkční společnosti. Bylo tam všechno - od dárků od fanoušků, což jsou hlavně různé kresby a koláže, přes fotografie s věnováním od všech možných herců a hereček, kteří kdy hráli v některém Bellisariově seriálu až po rozpisy natáčecích dnů a listů ze scénářů. Když nám to všechno Harriet okomentovala, usadily jsme se konečně do křesílek a zavedly inteligentní rozhovor o tom odkud pocházíme, jak jsme se do USA dostaly, kde všude už jsme byly a podobně. Samozřejmě došlo i na JAG. Harriet pro nás měla přichystané dárečky. Jednak fotografie všech hlavních představitelů a také materiály pojednávající o hercích, producentech a o JAGu vůbec.
Když jsme vyčerpaly tahle základní konverzační témata, vydala se Harriet na průzkum, aby se podívala, kdo je přítomen a má na nás chvíli čas. Vzápětí se vrátila s moc milou Darcy Meyers, která je jednou ze scénáristek. Shodou okolností měla právě předešlý den premiéru epizoda kterou napsala, takže naše první slova ihned po představení, byla slova chvály - a to zcela upřímně a zaslouženě. Po krátkém rozhovoru následovalo focení u loga společnosti a pak už jsme skromnou Darcy, která se strašně nerada fotí, propustily zpět ke své práci. Harriet se opět vydala na lov a vzápětí se vrátila s ještě větší rybou. Naproti nám usedl jeden z výkonných producentů, velkých šéfů a dlouholetých scénáristů - Dana Cohen. Ten už se - jako správný producent - zajímal kromě jiného i o to, jak je JAG v našich končinách populární, zdali a jak se vysílá a podobně. Nutno také poznamenat, že nás příjemně překvapil znalostmi o Česku i Slovensku, což není u Američanů příliš obvyklé. Následovalo opět focení a také Dana se vrátil ke své práci. Posledním, koho se Harriet podařilo v době oběda zastihnout, byl David Bellisario, syn Donalda Bellisaria. Jeho hlavní prací je zajistit, aby epizoda výsledně vypadala na televizní obrazovce přesně tak, jak má vypadat. Jinak řečeno, má nastarosti všechny triky, speciální efekty, záběry lodí, letadel, cizích měst a podobně. Strávily jsme v Davidově kanceláři dobrou hodinu a mohu prohlásit, že to byl nejlepší "film o filmu," jaký jsem kdy viděla. S ničím nedělal velké tajnosti a nebylo nic, na co by nám neodpověděl. Do speciálního videa zakládal jednu kazetu za druhou a vysvětloval a vysvětloval…. Kéž by si to člověk stihl všechno zapamatovat. Dozvěděly jsme se například jak z letištní plochy udělat palubu lodi, jak se natáčejí vnitřní chodby letadlové lodi, jak "dostat" oceán za okna velitelského můstku, když je tam ve skutečnosti zeď studia, jak někomu "amputovat" nohu, nebo třeba jak získat záběry náměstí v Římě. Bylo to všechno neuvěřitelně zajímavé a musím přiznat, že se pro nás tenhle seriál navždy změnil a nikdy už se na žádný díl nepodíváme stejnýma očima. To nejlepší na nás ale stále ještě čekalo, i když jsme o tom zatím nevěděly.

Po hodince vyprávění, právě ve chvíli, kdy David po telefonu někomu vysvětloval, že ty záběry z Itálie musí mít rozhodně na stole do pátku, jsme se zmocnily dokumentu zvaného "call sheet." Česky řečeno je to rozpis natáčecího dne, který dostávají všichni zúčastnění a kde je napsáno, která epizoda a kde se ten který den točí, seznam všech herců, kteří ten den účinkují, hodina nástupu do maskérny a přesný časový rozpis dne - natáčení jednotlivých scén, pauzy na jídlo a podobně. Nedílnou součástí každého takového rozpisu je i popis, jak se na místo natáčení dostat a (pokud je to budova) přesná adresa. Takže když nám ležel přímo pod nosem "call sheet" na 20. listopadu, nedalo se jinak, než po něm velmi významně pokukovat. Zvlášť když jsme si všimly, že místem natáčení je Pasadena, kde jsme v té době už byly jako doma, a že z herců jsou přítomni jak číslo 1 (David James Elliott) tak číslo 2 (Catherine Bell). Naštěstí pro nás si David našich významných pohledů všiml a opět s tím nedělal žádnou vědu. Ochotně nám vysvětlil, co všechno je tam napsané a k čemu to slouží. Na dotaz, zda by bylo možné se na natáčení jet podívat odpověděl, že se celý den natáčí uvnitř budovy a tam nás pravděpodobně nikdo nepustí, ale jedna scéna se natáčí venku, takže zkusit štěstí můžeme. Stejnou odpověď jsme následně slyšely i od Harriet, která se ještě snažila sehnat Charlese Hollanda, který by nám mohl vstup na místo natáčení telefonicky domluvit. Charles ale nebyl k zastižení a tak jsme se s Harriet rozloučily s tím, že jednoduše zkusíme své štěstí.

To co následovalo odpoledne by se dalo asi nejvýstižněji nazvat průlet tornádem. Jako střely jsme vypálily z budovy a naskočily do prvního autobusu, který jel směrem Pasadena. Natáčení scény na parkovišti nemocnice začínalo ve 14 hodin a my nechtěly ztratit ani minutu.

Bylo kolem 13:30, když jsme dorazily na místo. První co jsme uviděly, bylo parkoviště plné trailerů a také několik členů ochranky. Vyzbrojeny návštěvnickým pasem Bellisarius Productions, který jsme dostaly ráno a který nám dodával patřičné sebevědomí, jsme se vydaly přes parkoviště trailerů k zadnímu vchodu do nemocnice, kde se měla scéna odehrávat. Měly jsme něco kolem půl hodiny, abychom se patřičně "infiltrovaly." Všude bylo poměrně ticho a klid, protože stále ještě neskončila pauza na oběd. Aniž by si nás někdo všimnul, jsme prošly až k zadnímu parkovišti, kde jsme se zastavily nedaleko náklaďáku s kabely, který stál na okraji natáčecího placu. Hned za ním stála řada známých skládacích židliček, které patří jednotlivým hereckým hvězdám. Všechny byly prázdné a kromě několika techniků, kteří připravovali scénu a několika členů ochranky, jsme neviděly nic zvláštního. Zůstaly jsme tedy stát opodál a zvažovaly, co udělat. Právě v tu chvíli na nás kývl jeden z techniků a zavolal nás blíž. Než jsme ale stihly cokoliv domluvit, byl už zase pryč a my stály nečekaně blízko těm pěkným modrým židličkám se žlutým logem JAG. Asi až příliš blízko, protože vzápětí byl u nás člen ochranky a ptal se, s kým že tu jsme. To byla zákeřná otázka, protože jsme se s tajemným členem štábu ani nestihli představit. Následovalo poněkud nesouvislé vysvětlení, že s takovým jedním… ehmm… co zrovna někam odběhl… ehmm… ale vážně nás sem pozval… Umím si představit, co si asi milý bezpečák v první chvíli myslel. Nicméně z nějakého důvodu nás tam nechal stát a odešel kousek dál. Zůstaly jsme tedy nervózně přešlapovat na místě a čekaly, jestli tam někomu budeme vadit.
Už jsem říkala, že na parkoviště u zadního vchodu do nemocnice kde se točilo, vedla jen jedna úzká přístupová cesta? Ukázalo se to později jako velká výhoda. No a jak tam tak postáváme a nasáváme okolní atmosféru, objeví se najednou za stromem hrozně známá postava. Kupodivu první věc, co mě v tu chvíli napadla bylo "zavři pusu!" Přicházela totiž Catherine Bell. Měla na sobě zelenou sukni od mariňácké uniformy a světlé tričko bez rukávů. Pochutnávala si na ovocné zmrzlině a vypadala absolutně v pohodě. I když jsem se snažila ze všech sil nezírat, nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Protože procházela ve vzdálenosti asi dvou metrů a nikdo jiný kromě nás tam nestál, nemohla si nás nevšimnou. Moc mile se usmála a já jí pozdravila. Na moje "hi" odpověděla stejně a byl to moc pěkný pocit. Usadila se na svoji židličku a asistentka jí začala připravovat k záběru. To znamená, že jí oblékla jakýsi límec od zelené košile, který Catherine nosí pod uniformou místo opravdové mariňácké košile, když je hodně horko. A ten den bylo proklaté vedro. No co, divák to nijak nepozná a jí to hodně uleví, tak proč ne? Další způsob, jak si dost ulevuje, jsou její boty. Ty na vysokém podpatku totiž obléká skutečně jen v záběru, kdy jsou vidět. Jinak má úplně jiné a jistě mnohem pohodlnější obutí.
Zatímco jsme sledovaly, jak se Catherine vesele baví se svým okolím a dění na place přibývá, zaslechly jsme, jak někdo začal shánět čísla 2 a 1. Jiný hlas odpovídal, že číslo 2 už je na place, chybí už tedy jen jednička. Blížila se 14 hodina.
Najednou kde se vzal, tu se vzal, náš tajemný "přítel" byl zpět. Tentokrát jsme měli čas prohodit pár slov. Jmenoval David, stejně jako bezpečák, který se tam najednou objevil také. To se u JAGu všichni jmenují David? Tak mě napadá, že na tuhle otázku mi nikdo neodpověděl. Jak si tak povídáme na obvyklé téma - odkud jsme, jak dlouho jsme v USA a podobně, otočila jsem kdoví proč hlavu mírně doprava. Byl to určitě šestý smysl, který mi řekl, abych se tam podívala. A strnula jsem. Za stromem totiž zazářila bílá košile, která se nesla na strašně vysokých nohách v tmavých kalhotách - přicházelo číslo 1. David - technik zpozoroval naše výrazy a se širokým úsměvem nás upozornil, že na Davida s číslem 1 teď nemáme mluvit, protože teď pracuje. To jsme ani neměly v úmyslu a navíc, stejně měl u ucha mobilní telefon. Nicméně procházel přímo vedle nás a tak si nemohl nevšimnout. Opět jsem se usmála a pozdravila. Neřekl nic a díval se, řekla bych, dosti podezíravě. Ale možná to patřilo spíše osobě na druhé straně telefonu. Každopádně, oba Davidové nás opustili a šli si po své práci a my zůstaly stát asi pět metrů od židliček, na kterých asistenti chystali Catherine a Davida pro záběr. Což v podstatě znamenalo, že je dooblékli a přepudrovali.

Bylo 14 hodin a vše se schylovalo k začátku natáčení. Kamera byla na místě, režisér Bradford May vydával poslední rozkazy a všichni se připravovali na svá místa. David s Catherine se ještě naposledy domluvili s režisérem na detailech a pak už následoval "záběr nanečisto" tedy jakási ostrá zkouška. Kamera zabírala schody, vedoucí z nemocnice, po kterých scházeli David, Catherine a jedna z hostujících hereček, oblečená také v námořnické uniformě a o něčem diskutovali. Po parkovišti samozřejmě v přesně určeném okamžiku přešlo několik námořníků a mariňáků - vždyť jsme také ve vojenské nemocnici kdesi poblíž Washingtonu. Když všichni tři došli k autu, následoval povel "cut" a vše se připravovalo k záběru naostro. V tu chvíli se odněkud vynořil opět bezpečák David a s profesionálním úsměvem nám sdělil, že se ptal šéfa a ten dovolil, že tu můžeme zůstat. Až teprve teď jsem si uvědomila, že jsem ho předtím viděla mluvit s režisérem. Rozhodně to byla dobrá zpráva a my se konečně mohly soustředit na dění kolem nás. Mimochodem, bezpečák se po zbytek doby, kterou jsme tam strávily, nevzdálil více než pár metrů od nás. Už vím, jaké to je mít vlastního bodyguarda.
Pak už se točilo a točilo, prakticky bez větších prodlev, protože čas je drahý a ve filmovém průmyslu to platí dvojnásob. Mezi jednotlivými záběry se herci občerstvovali, telefonovali, nebo se bavili s různými lidmi, které jsme většinou neznaly. Za Davidem chodili lidé od štábu s fotkami, které patrně měli pro své známé a které David ochotně podepisoval. Čeho jsme si mimoděk všimly, a netýkalo se to zdaleka jen herců, všichni neustále něco jedí! Ne že by to na nich bylo vidět. Buď je natáčení seriálu tak energeticky náročné, nebo buď požehnán jejich metabolismus.
Ještě jeden vtipný okamžik musím zmínit. I když byl vtipný jak pro koho. Chystá se záběr, režisér zařve ticho a všechno ztichne tak, že slyšíte i tlukot vlastního srdce. Alespoň těch našich určitě. Záběr jede… a najednou přímo za námi u auta upustí jeden z techniků na zem termosku na kafe. Záběr je samozřejmě v háji a všichni se vyčítavě podívají naším směrem. Srdce nám v tu chvíli skočilo až do krku a bleskově jsme začaly vysvětlovat a gestikulovat, že to my ne, to ten trouba za námi…. Nakonec to všichni přešli s úsměvem, protože se to určitě nestalo poprvé ani naposledy.

Nevěřili byste, jak letí čas, když sledujete Davida s Catherine při práci. Než jsme se nadály, bylo 17 hodin pryč a začínalo se stmívat. Ještě poslední záběr a režisér naposledy stopne kameru. Slyšíme, jak kdosi říká, že pro dnešek je hotovo. Ozve se spontánní potlesk a nám opět stoupne adrenalin. Ještě totiž zdaleka nejsme v cíli a to hlavní nás teprve čeká. Chceme získat autogramy a společné foto s Davidem a Catherine.

Výhoda byla na naší straně. Pamatujete? Na parkoviště - a tudíž i z parkoviště - vedla jen jedna úzká cesta. Všichni tedy museli projít kolem nás! Hned na začátku cílové rovinky nám ale finiš zkomplikoval David, který si dost vážně s někým povídal (v tu chvíli jsme ještě nevěděly s kým) a my si nedovolily ho rušit. Nechaly jsme ho tedy s těžkým srdcem projít kolem nás a vyhlížely jsme Catherine. Objevila se za chvilku. V ruce nesla něco, co vypadalo jako scénář, mobilní telefon a za výstřihem uniformy měla zasunuté sluneční brýle. Přiskočily jsme k ní a co nejzdvořileji se jí zeptaly, jestli nám může věnovat minutku. S milým úsměvem odpověděla že "sure" tedy samozřejmě. Požádaly jsme jí o autogram a společnou fotku a než jsme vylovily fotografie, které nám dala ráno Harriet, zavedly jsme trochu rozhovor. Řekly jsme Catherine o naší návštěvě v Bellisarius a ona se pro změnu zajímala kdo jsme, odkud jsme, jako ostatně každý… Když jsme lovily z našich malých baťůžků fotky k podpisu, všimla si dokonce, že každá na něm máme našité jedno logo - já NAVY a Lenka MARINES. Zdálo se jí to "so sweet" tedy něco jako moc milé. Mezitím jsem vytáhla fotku a propisku, ale Catherine poznamenala, že to na tu lesklou fotku nebude psát. Správný postřeh, ale kde teď vzít fixu? Catherine si ale jako správná Mariňačka uměla poradit. Se slovy "počkejte chvíli" odběhla. Za okamžik byla zpátky a v ruce držela modrou fixu. Skvělé! Nic už nebránilo tomu, aby nám podepsala svou fotku. Výborně! A teď společné foto. Oops! Kdo ho ale udělá? Náš osobní strážce stál sice poblíž, ale měl poněkud plné ruce, když mu Catherine předtím vrazila scénář a mobil. Naštěstí šel kolem zrovna někdo jiný. Nevím sice kdo to byl, ale Catherine ho prostě chytla za ruku a řekla mu, aby nás vyfotil.

Tak to bysme měly a teď druhý díl - David. Ten stál opodál, ale pořád se bavil s tím člověkem! Tak jsem to vzala za druhý konec a zeptala jsem se Catherine, jestli si myslí, že můžeme o totéž požádat Davida. Ta říká že "samozřejmě, je moc milý a bude rád." "Jenže," povídám, "on s někým mluví…" Ale to by nebyla Catherine, aby neměla v zásobě nějaký nápad. Takže povídá "víte co, pojďte se mnou." WOW! Šly jsme po boku Catherine Bell. Cestou nám říkala, že ten, s kým David mluví je jeden z producentů - jeden z těch největších šéfů. Škoda, že jsme se nezeptaly na jméno.

Když jsme se blížily k Davidovi, zůstaly jsme stát pár kroků opodál, abychom nepůsobily dotěrně. Jestli jsme něco opravdu nechtěly, tak zanechat nějaký špatný dojem. Stály jsme tedy pár metrů od něho a sledovaly, co udělá Catherine. Ta samozřejmě "dotěrná" být mohla, takže ho klidně oslovila a povídá, že tu jsou Romana a Lenka z České republiky a chtěly by autogram a fotku. Mohly jsme si přát lepší uvedení? Nato se David otočil, přeměřil si nás a povídá něco jako "jo, samozřejmě." Dopověděl si něco se šéfem, zatímco Catherine stála vedle něho, dokud se nevydal směrem k nám. Když se přesvědčila, že se nám opravdu bude věnovat, usmála se, zamávala nám, řekla "bye" a zamířila ke svému traileru. I my jsme na ní zamávaly, poděkovaly a pozdravily, ale to už jsme měly zaměřeno na Davida, který se vydal směrem k nám. Ten pocit asi nedokážu popsat. Místo toho, abychom se připlazily za ním a poníženě žebraly o autogram, on šel k nám! A nejen to. Protože nás Catherine předtím představila, přišel k nám a zatímco nám třásl našima třesoucíma se rukama, povídá "Romana and Lenka? Hi I'm David. It's nice to meet you." Samozřejmě jsme věděly, jak se jmenuje, ale bylo to od něho moc milé. Navíc to znamenalo, že ho tudíž můžeme oslovovat jménem, což je v angličtině to samé, jako u nás tykání. Tykáme si s Davidem! "Velký šéf" sice přišel s ním, ale nepředstavil se. (Dnes už víme, že to byl Floyd Johnson.) Prohodili jsme potom několik slov, ale upřímně řečeno, už nevím přesně co. Nadšení bylo příliš velké na zapamatování detailů. Bylo to něco o tom odkud jsme, jestli tu žijeme, nebo žijeme v USA a tak podobně. Každopádně, následovalo společné focení. David se sice omlouval, že už na sobě nemá uniformu a je jen v košili, ale to nám rozhodně nevadilo. Spíš naopak! Pak už roztáhl ruce, což znamenalo "pojďte do mé náruče" no a to dá rozum, že jsme okamžitě přiskočily každá z jedné strany. Vzájemně jsme se obejmuli a šéf cvaknul fotoaparátem. Aaach… nepopsatelné! I když jsme tak chtěly zůstat navždy, bylo nám jasné, že David chce jet domů, protože toho měl viditelně za celý den dost. Vytáhly jsme tedy fotky k podpisu, ale vyskytl se stejný problém jako předtím. Fixa. Podotkly jsme, že Catherine jednu měla, ale ta už je pryč. Co teď? Náš šťastný den ale ještě neskončil, protože David vzal do ruky fotky, co jsme původně držely my a povídá "pojďte se mnou." Ježkovy oči! Vykročily jsme tedy na třesoucích se nohách po boku idolu, kterého zbožňují milióny diváků na celém světě a zamířily přes celé parkoviště k jeho traileru. Cestou jsme se snažily udržet inteligentní konverzaci a dotazovaly se na natáčení - jestli už jsou pro dnešek hotovi a podobně. Málem už jsme myslely, že dojdeme až do jeho traileru, když nám těsně před ním zkřížil cestu jakýsi člověk. David ho odchytil a zeptal se na fixu. A k neuvěření, ten člověk ji měl u sebe. Tak málo chybělo… ale člověk zase nemůže mít všechno. Pak nám David podepsal fotky, řekl jak rád se s námi setkal a na úplný závěr jsme dostaly každá pusu na tvář! Se slovy "God bless" nám lehce zamával a zmizel ve svém traileru.

V tu chvíli jsme si teprve všimly, že opodál stále stojí "náš" bodyguard, který si určitě oddechl, protože mu právě skončil pracovní úkol. Měl na tváři velice pobavený úsměv, který patrně souvisel s výrazem našich tváří, který jsme v tu chvíli měly. Nejsem si jistá, že bych se v ten okamžik chtěla vidět… Tak mě napadá, že jsme se s ním ani nerozloučily, ale to už prostě bylo absolutně vytlačeno z našich hlav. Jediné, co nás v tu chvíli napadlo bylo, že si musíme sednout, protože to na nás teprve teď všechno padlo a začínaly jsme si uvědomovat, co jsme právě zažily. Jak má tohle všechno člověk vydržet v jednom dni? Kéž by se to dalo rozložit alespoň na týden. Seděly jsme tam u parkoviště dobrou půlhodinu a nechápaly. Teprve pak nám začal pomalu zase fungovat mozek a uvědomily jsme si třeba, že jsme celý den vůbec nic nejedly! Koupily jsme si tedy něco k jídlu a vydaly se zpátky na autobus, kam to byla asi hodina cesty pěšky, ale to nám vůbec nevadilo, protože jsme měly o čem mluvit - a to na hodně dlouho.

Dnes jsou to přesně dva měsíce, jsme dávno doma a vyprávěly jsme tuhle historku už mnohokrát. Někdo si myslí, že jsme blázni, někdo závidí a někdo si myslí, že kecáme. Popravdě řečeno, i mě to někdy připadá jako neskutečný příběh, který jsem někde slyšela. Ale pak se zadívám na fotky stojící na stole a všechno se mi rázem vrací ve vzpomínkách. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života a dal vlastně základ těmto stránkám, které by asi jinak nevznikly. Určitě by byla škoda nevyužít všech získaných informací a kontaktů a nepodělit se o to všechno. Doufám, že se i pro vás JAG díky tomu stane zase o něco zajímavějším seriálem.

Pokud jste dočetli až sem a jste stále vzhůru a při vědomí, pak vám musím poděkovat.

Díky!

Romana Tejnorová
20.1. 2003


>> nahoru <<     >> fotografie <<

STARS & CO-STARS
David James ELLIOTT
CATHERINE BELL
DALŠÍ HERCI
BELLISARIO & CO.

PRO POUČENÍ
CO JE JAG
CO JE NCIS
VÍTE ŽE ...
OCENĚNÍ A NOMINACE
JAG SLOVNÍK
NAVY/MARINES & CO.

UŽITEČNÉ ODKAZY
TELEVIZE CBS
STUDIO PARAMOUNT
CATHERINE BELL
FILMOVÁ DATABÁZE
SERIÁLOVÉ SPOILERY